Homeopatie
Homeopatii, vedle akupunktury nejrozšířenější obor medicíny, formuloval Samuel Hahnemann (1755 – 1843) sdružením starších léčebných principů.
Na rozdíl od allopatie (allos = řecky jiný) tento obor medicíny nazval homeopatií (homoios = podobný).
První publikace Homeopatie
Svou teorii publikoval v knize „Organon der rationellen Heilkunde“ v r.1810 v Lipsku. Homeopatie byla s nadšením přijata, protože byla ihned úspěšnější než tehdejší medicína, která svými hrubými zákroky pacienty spíše poškozovala. Homeopatie se rychle rozšířila do okolních zemí a postupně do celého světa.
Homeopatie a principy
Z téměř desítky jejích principů jsou nejdůležitější dva:
princip léčby podobného podobným (similia similibus curentur) a
princip infinitezimálního – nekonečně malého – dávkování. Znamená to, že pacient je léčen prakticky nulovou dávkou fyzické části svítivé látky, jejíž požití u zdravého jedince vyvolává příznaky podobné příznakům choroby.
Specifický způsob přípravy léků v homeopatii
Jeden díl matečné tinktury, připravené většinou macerací rostlinných nebo živočišných tkání, ale i z minerálů, se ředí za stálého protřepávání deseti díly (decimální, D ředění) nebo sty díly (centezimální, C nebo HC ředění) vody nebo alkoholu. Výsledný roztok se ředí (potencuje) dál stejným způsobem, mnohdy až do hodnot několika set i více C!
Když je dosaženo ředění C 10 – C 12 , prakticky mizí z roztoku poslední molekula původní látky čímž dále působí účinněji čistá informace. Účinek výsledného preparátu, ať už v podobě kapek nebo granulí má duchovní povahu, který hmota tlumí, proto je ředění důležité.
S postupným odstraňováním hmoty stoupá léčebný efekt.
Homeopatie a zvyšování účinku
Další zvyšování účinku po odstranění poslední molekuly způsobuje informatický otisk po molekulách původní látky, který zůstává v roztoku. Homeopatie nevyšetřuje pacienta laboratorně, ale
zaměřuje se více na komunikaci s pacientem. Nejvyšší formou homeopatické léčby je tzv.
konstituční léčba, kdy se podle typu a individuálních vlastností pacienta vybere lék, který má specifický účinek na konkrétního pacienta, a který má často efekt na současné choroby pacienta a jejich minulé příčiny.
Vývoj homeopatie
Homeopatie se nevyvíjela stejnoměrně. Zájem o ni prodělal několik vln a kolísal od nadšeného přijímání až k jednoznačnému odmítnutí. V současné době homeopatii provozují léčitelé i lékaři. Homeopatie po Hahnemannovi nikdy neměla, a ani dnes nemá jednotnou podobu.
Existuje řada škol, a homeopati se sdružují do několika společností. Klasická homeopatie anglo-amerického typu dodržuje přísně Hahnemannovy zásady, francouzská homeopatie mnoho z jeho zásad opustila a přiblížila se konvenční medicíně, jinou podobu má zase německá, rakouská nebo indická forma homeopatie. I v České republice je homeopatie rozštěpena do několika organizací.
Otisky původní látky v homeopatickém roztoku (prakticky ve vodě), mohou existovat, protože strukturní klastry vody mají nanosekundovou životnost, která je dostatečná pro přesun informací, které se přesunují nekonečnou rychlostí (kvantová mechanika – Einstein). Homeoptika jsou zařazena mezi léky - léky zvláštního druhu. Homeopatie je také v zahraničí akceptována některými lékařskými institucemi i pojišťovnami.
Z materiálů
telestézické společnosti PannaCz.com
