Houby a ropuchy se objevují v mytologiích a lidovích zvycích různých národů
V mnoha kulturách se považovaly jak za lék, tak za jedy, a v určitých případech byly součástí přípravků, které měli přivodit halucinace. Zdá se, že vyvolávání vidin prostřednictvím hub se praktikovalo dříve, než poslední domorodý Američan přešel z Eurasie do Nového světa (kolem roku 11500 př. n. l.). Stejně prastaré může být využívání i halucinodgenních ropuch. Pro nedostatek přímých důkazů však lze doměnky o prehistorickém využívání ropuch a hub vytvořit pouze na základě hypotetických rekonstrukcí, založených na nepřímých a srovnávacích údajích.
Lidská pokolení používala ropuchy a houby v různých dobách k různým ůčelům
Některé houby jsou jedlé, jiné narkotické, halucinogenní i antibiotické; jsou však i houby smrtelně jedovaté. K těmto vlastnostem můžeme přidat i jejich využití pro vůně, inkousty, barvy, brusky, afrodiziaka, projímadla, k zastavení krvácení, palivo, osvětlení scény, insekticidy a alespoň u kmene
Chimbu na nové Guineji jako antikoncepci.
Použití ropuch bylo podobně rozmanité
Sloužili jako léčivé prostředky pro postižené dýmějovým morem a srdečními poruchami počínaje, přes bolesti zubů, silné menstruační periody, krvácení z nosu, až po obyčejné nachlazení. Dále se používali jako afrodiziaka, při léčbě impotence, přidávali se do halucinogenních lektvarů, sloužili jako potrava, k hubení škodlivého hmyzu, k zvyšování úrody, dokonce jako kompas. Vyskytovaly se také v receptech na přípravu jedů a traduje se o nich, že mnohokrát zapříčinili smrt, občas třeba i jen vzduchem ze svých plic.
V Evropě jsou ropuchy a houby zřejmě nejsilněji svázány svou společnou vlastností potencionálně toxických „nositelů smrti“
a svým těsným spojením s magií a nadpřirozenem. V pozdním paleolitu a během celé doby bronzové zřejmě souviselo spojení mezi Matkou Země, houbami a žábami, které se odráželi ve výrobě četných vyřezávaných či (vzácněji) vypalovaných hliněných figurek žen, přezdívaných „Venuše“ či „Matka Země“, a to po celé Evropě.
V představách křesťanů společně symbolizovaly temné a zlé mocnosti přírody. Společně se také objevovaly v umění pozdního středověku, zejména v dílech vlámských umělců, jako představitelé pekla.
Mezi další podivné rysy spojujcí ropuchy s houbami patří „močení“
Mezi domorodými kmeny na Sibiři, kteří konzumují halucinogenní houby, má močení speciální magický význam.Ve Francii je ropucha spojována se Satanem, který kulhá. Podle jedné lidové pověsti se zranil při vyhození z ráje.
Přistál v ostružinovém keři a říká se, že se ze vzteku na rostlinu vymočil. Z toho důvodu se ve středověku mnozí Evropané ostružinám vyhýbali; satanistická reputace byla silnější než hodnotné zásoby vitaminu C. V antických dobách byli slovo rubeta obecně používaným latinským názvem ropuchy. Rubeta však také znamená „ostružina“. Snad že bobulky plodů ostružiníku skýtají určitou podobnost s bradavičnatostí ropuch.
Moč ropuchy byla považována za jedovatou
V roce1646 rozebíral anglický spisovatel, zabývající se alchymií, sir Thomas Browne, „zdali ropuch skutečně močí, tedy zda zřetelně vyprazdňuje tekuté výměšky,“ a to ve své knize „Pseudodoxia Epidemica neboli Zkoumání mnohých obecně předpokládaných a příjimaných skutečností“.
Pokud ropuchu obecnou zvedneme, ta občas skutečně vylučuje tekutinu, není to moč v tom pravém slova smyslu, ale obranná tekutina kterou ropucha vypustí, když se cíti ohrožena. Ropucha obrovská (Bufo marinus), která žije ve Střední Americe, v tom dosáhla skutečného mistrovství: dokáže dostříknout do vzdálenosti jednoho metru!
Ropuchy a houby jsou rovněž spojovány se slinami
Na několika místech Evropy a Sibiře se říká, že halucinogenní mochomůrky vznikly ze slin, které na zem dopadly z nebe. Jinde v Evropě zas prý byly slinami (popřípadě močí nebo spermatu) skřítků vytvořeny čarodějné kruhy a určité druhy hub ze slin či spermatu pocházejí. V Evropě věřili, že ropucha dokáže plivat jed, a některé lidové léčebné praktiky zahrnovaly plivání do žabích nebo ropuších úst. Na severu Severní Ameriky panovala pověra, podle které plivne-li se ropuše na záda, zvíře praskne a opačně, plivnel-li ropucha na člověka, osype se bradavicemi.
Lidová pověst z Čech vysvětluje vznik jedlých a jedovatých druhů hub následovně
Ježíš a Petr, převlečeni za žebráky, putovali po vesnici, žádajíce o chléb a suchary. Nebylo jim však nabídnuto nic než suché kůrky. Když došli k lesu, snědli svou almužnu a z drobků, které jim přitom odpadávaly od úst, vyrostly houby. Z hnědé mouky vyrostly houby jedovaté, z bílé houby jedlé.
Hon na čarodějnice
Možná bychom si měli připomenout z historie, že v období honů na čarodějnice se inkvizice hodně zaměřovala na území poblíž Francouzko-kantábrijské oblasti (Pyreneje), kde sídlí tajuplný národ Basků, jejichž životní styl a prvky tradic byly trnem v oku. Vlivem nesnadné přístupnosti v hornatém prostředí jejich regionu se jejich tradice udrželi, avšak současná neodbytnost víry a politiky smetla většinu jejich zvyků. Inkvizitor Alvarado podle všeho sledoval lidi, jejichž lovecko-sběratelská tradice je opakovaně ponoukala vyrážet do kopců. Jejich kořist, sestávající z rostlin a živočichů, zahrnovala ropuchy, hlemýždě, prašivky i hady a konvenčnímu cizinci se mohla jevit jako ďábelská. Je pravděpodobné, že onen problematický materiál měl sloužit řadě domácích a praktických potřeb, které mohli zahrnovat léčebné a na psychiku působící použití. Prašivky jsou nejen narkotiky, ale i kvalitními přenosci ohně; jejich výtrusy mohou vysušit ránu či zastavit nosní krvácení.
Ropuchy mají léčivé i halucinogenní použití
navíc se živí mouchami a hmyzem, žijícím v blízkosti kuchyně. Oficiální kronikáři naznačují, že se ropuchy mohly využívat k místním náboženským praktikám.
Je doměnka, že Baskové jsou potomky uprchlíků z Atlantidy, kteří se v těchto výšinách usadili a vy-tvořili zde království. Jejich stopy ještě dnes najdeme v křídových útesech u Calais.
© J.K. PannaCz.com Noetika
Použitá literatura: ROPUCHY A PRAŠIVKY- Adrian Morgan
