Co je to „alternativní terapie?" Když alternativní, pak by to měla být terapie volitelná místo medicíny. Docilující obdobných výsledků. Podstatně jiná než medicínská. Alternativností se rozumí druhá možnost. Buď medicína, nebo její alternativa. Neznám takovou alternativu. Sotva by se dala najít. Medicína má různé podoby, a stále je to medicína. Například tzv. „alternativní medicína" zahrnuje nikoliv prostředky nemedicínské, pouze méně používané nebo nepoužívané, případně přijaté odjinud apod. Není reálné, že by k medicíně v širším smyslu existovala nějaká alternativa. Jen různé varianty. A to je rozdíl.
Biodiagnostíka a bioterapie se za alternativní terapii považují. Mají některá specifika, kterými se od medicíny liší. Tvoří však tato specifika dohromady opravdu alternativu k medicíně? Jde o takovou odlišnost, že by tyto disciplíny do medicíny nespadaly? Používají medicínské diagnózy, vycházejí z ní. Diagnóza je určující vodítko. I když se pak terapie různí. Jsou to však stále jen varianty, není to alternativa. Tyto disciplíny se zároveň nepovažují za schopné a příslušné medicínu nahradit alternativně. Nejsou tudíž alternativní k medicíně. Dá se připustit nanejvýš, že by případně mohly být do medicíny přijaty jako její další dimenze. To by však záleželo na medicíně i na nich samých, O alternativnosti sotva může být řeč. Označení „alternativní terapie" je tedy nesprávné.
Odporuje závěrům, o které se u nás zápasí, aby byly obecně přijaty. I když mnozí lékaři je berou s nevolí. Spíš je neberou. Míní, že bioterapie a biodiagnostika jsou vlastně pokusem o návrat neblahého laického léčitelství. Těžko jim nedát zapravdu. Jde to tak daleko, že to platí i v případech, kdy se oněm disciplínám věnují lékaři. Jejich diplom ony kompetence nezahrnuje. Většina lékařských komor by takové lékaře stíhala - a stíhá - s odvoláním, že nejsou oprávněni používat něčeho, co medicína neprověřila, neprokázala, nepřijala. Postižení se hájí odvoláváním na přísahu, která je zavazuje používat všeho, o čem jsou přesvědčeni, že pacientovi pomůže. Zdá se to být těžko řešitelné. Tato patová situace se hrála za minulého režimu. V dnešních poměrech už nestačí. Těžko řešitelné to je, ale jen proto, že půlstoletá životní realita u nás vymýtila až do zárodků jakékoliv představy o terapii, které by nebyly medicínské, tedy „jedině vědecky správné z pozic marx-leninismu". Naše veřejnost, včetně odborné, si prostě nedokáže představit jinou terapii, než medicínskou. Veškeré úsilí v tomto směru směřuje k variantám, k paralelnosti, nikoliv k alternativě.
Všechny druhy medicínské terapie, medicína alopatická, homeopatická, (zv. alternativní a kterákoliv jiná jsou terapiemi lidského bytí, těla, anatomie a fyziologie, realizačního mechanismu lidské bytosti, řízeného vědomím této bytosti. Vědomím nejen v běžném smyslu, ale včetně ostatních prvků ať se jim říká jakkoliv - podvědomí, nadvědomí apod. Je to oblast tak rozsáhlá a složitá, že se přinejmenším složitostí a rozlehlostí rovná rozlehlosti a složitosti realizačního mechanismu, těla, anatomie a fyziologie. Podle toho je medicína zjevně sekundární terapie. Zabývá se oblastí, která je řízena. Nezabývá se řídícím systémem a jeho strukturou, uloženou ve vědomí, která je pro lidskou bytost rozhodující, primární. Za jedinou substanci považuje medicína bytí, tělo, realizační mechanismus. Vědomí považuje sice za velice důležité, avšak jen platonicky, ve shodě s mechanickým materialismem je nazírá jako pouhý atribut bytí, je „nadstavbou" nebo „odrazem" bytí, kde se bytí zvědomuje, zobrazuje jako v zrcadle. A to ještě jen subjektivně, nepřesně, nespolehlivé - limitované nedokonalostí smyslů. Ani lékaři, kteří se snaží věnovat vědomí co největší pozornost, nevybočí z uvedeného rámce. Jejich vědomosti jsou v tomto směru na úrovni moudrých a zkušených tatínků. Žádné privátní studium a zájem nenahradí vysokoškolské vzdělání, které v tomto směru chybí. Dnešní lékař prostě informace uvedeného směru nemá. Prakticky to vypadá tak, že jen málokoho napadne, že by měly existovat nějaké terapie vědomí a informatika vědomí, když je vědomí pouhým odrazem bytí, důsledkem příčin. Na tom je postavena také materialistická psychiatrie a psychologie. Uznávají se totiž zpětné vazby mezi vědomím a bytím.
Tato naivní představa mechanického materialismu o člověku byla již vyvrácena samými materialisty. Nic se však pro medicínu nezměnilo. Definitivně udělala tečku za materialismem a idealismem moderní věda, zejména fyzika a kybernetika. Co je na atomu materialistické a co idealistické? Co je projevem bytí a kde je „odraz" vědomí? Vědomí, přisuzované „výše organizované hmotě" se tedy vytvořilo „z ničeho". Pro moderní vědu je tato filosofie nepřijatelná, na úrovni ideologie. Hodí se jedině pro nějakou náboženskou sektu.
Ve společenské realitě je takovou sektou komunismus. Je to teorie a praxe, podle které „všechno záleží na lidech". Jací jsou lidé, taková je společnost, tak je vedena a řízena. Zákon, právní řád, pravidla hry nejsou podstatná. Je to jen „idealismus". Záleží výlučně na lidech, nikoliv na zákonech, na ústavě. Při kopané se nehodnotí herní činnost podle pravidel, ale podle uvážení člověka, rozhodčího. Při trestné činnosti není konečnou instancí zákon, ale soudce, za kterým stojí rozhodnutí stranického tajemníka. Prostě - celá sféra vědomí je pouze odrazem primárního bytí, které ji vtiskuje svou podobu. Ústava, zákon, vše je podřízeno osobní moci. „Soudruhu, neschovávej se za zákon. Znáš přece stranické usnesení (můj příkaz)". Jak často jsme tuto větu slýchávali.
Uvedená analogie není od věci. Nejtolerantnější lékař se v jistém smyslu podobá nejtolerantnějšímu aparátníkovi, který usiluje, aby se „k zákonům co nejvíce přihlíželo". Jak známo, nevedla ani tato snaha k ničemu. Nemohla změnit režim, režim ji snadno převálcoval. Vedla však účinně k jeho změně. Teprve změna společenského uspořádání, transformace umožňuje nastolit právní prostředí. Ústava, všechny zákony jsou obsaženy ve vědomí, nikoliv v bytí. Marně bychom hledali v nohách, rukách, v trenýrkách hráče kopané, kde má uložena ona pravidla hry. A když bychom je tam nenašli, pak by to byl důkaz, že neexistují. Přestože neexistují, určují podstatně průběh hry. Za „vědeckost", „exaktnost" se totiž považuje jen to, co je prokazatelné v bytí.
Realita trojrozměrného světa je nedělitelná, nevejde se do protikladu materialismus - idealismus, do vědomi a bytí. Nicméně v ni existují zákony řízení, delegované pravomoci, míra autonomnosti a integrace, ve vši složitosti i prostotě systému. Co není systém, ve vesmíru neexistuje. Co není řízeno, nemůže existovat. Hovoříme-li o vědomí a bytí, je to rozlišováni pouze modelové. Vědomi zahrnuje vyšší řídící centra, na rozdíl od nižších center realizačního mechanismu, kde se řízeni promítá formou vedení v rámci řídící normy, s jeho tolerancí. Má tedy smysl medicína, a je nezastupitelná žádnou alternativou. Jako terapie bytí, rozvinutá v souladu s vysokým civilizačním stupněm populace. Na tomto vysokém stupni její čelní představitelé pociťují jisté „manko", že je ještě něco „mezí nebem a zemi". Může to být sotva něco jiného, než terapie vědomí. Nikoliv povědomí bytí, těla. Vědomí jako substance ve smyslu zmíněných vyšších kybernetických center. Kdyby existovala jen nižší, nebyl by člověk spojen s vesmírem, měl by pouze instinkty, vedoucí k dodržování „pravidel hry". Z toho vyplývá, že vědomí je „souborem příčin", kdežto bytí „souborem důsledků". Se všemi zpětnými vazbami, samozřejmě, žijeme ve světě tří dimenzí.
Lidstvo se ocitá na křižovatce. Buď přijme nebo odmítne terapií vědomí, začne nebo nezačne ji rozvíjet do mnoha podob a směrů. Není přece už nadále únosné, aby člověk této doby trpěl obludnými chorobami, které ho zaživa mění v odpornou trosku! Aby neměl jistoty, že něco takového nelze vyloučit u nikoho! A je také zjevné, že ani medicína na vysokém stupni tomu sama neumí zabránit. Potřebuje nutně nikoliv alternativu, ale partnera.
S terapií vědomi bychom se svým způsobem vraceli po spirále také ke kořenům. Úspěšnost různých terapií lidových léčitelů, šamanů, východní medicíny je především v tom, že kombinuje prvky terapie vědomí i bytí. Existovalo to odjakživa, je to starší, než medicína, která se vyhranila jako terapeutický směr. A převládla, prozatím však jen asi pro 60 % populace. Celých 40 % je odkázáno na tzv. lidové léčitelství. Jsou k dispozici bohaté tradice, obsahující také prvky terapií vědomí, jen je rozpoznat a rozvíjet. Přitom ponechat medicíně to, co jí patří, nesuplovat ji, důvodně si jí vážit a respektovat ji. Je a zůstane patrně nezastupitelnou terapií svého druhu. Bylo by výborné, kdyby se přidala k iniciativám a dopomohla svému „mladšímu bratrovi", terapii vědomi, aby se dotáhla na její úroveň ve své oblasti. Prozatím u nás téměř neexistuje, ale ani ve světě to celkové není podstatně jiné.
Z materiálů telestézické společnosti PannaCz.com