Kočka – tajemství zvířat

Jak nás vidí kočka?
 234
Kočky jsou univerzálními léčiteli, pokud ovšem své páníčky milují nebo jsme jim sympatičtí. Kočka si totiž sama vybírá, koho bude léčit, a koho ani omylem. Stejně jako absolutně pozitivně a léčivě dokáží kočky zapůsobit také jinak...
Zobrazen: 7912x   6. 5. 2007, aktualizováno: 19. 5. 2008

Kočka — zvíře plné rozporů a polemik

Schopná žít stejně v noci jako ve dne, absolutně přizpůsobivá, a přitom vždy svá. Jako jediné zvíře se za svou existenci na této planetě téměř nezměnila - neměla proč. Je totiž naprosto dokonalá. Bez ohledu na metodu lovu musí všechny šelmy vždy maximálně využít všech svých smyslů k tomu, aby kořist vyhledaly a ulovily. Dobrý čich je významný zvlášť pro noční zvířata, v noci lovící kočky musí mít tedy mimořádně ostrý čich, stejně jako krtci, kteří jsou zcela slepí a v úplné tmě pod zemí loví své červy. Kočka je v podstatě geniálně zkonstruovaným strojem na lovení a zabíjení. Stejně jako čich má kočka také vynikající sluch i zrak a je navíc výborným běžcem. Gepard je nejrychlejším zvířetem na světě. A protože je - co se týče smyslů - kočka nejdokonaleji vybavené zvíře, řekneme si o jednotlivých smyslech v této kapitolce trochu víc.

Přesné určování času

Biologické hodiny jsou tak staré jako život sám. Od počátku svého vzniku se živé organismy na planetě setkávaly s pravidelnými cyklickými změnami prostředí. Střídání dne a noci je základním časovým dějem. Při sledování aktivity zvířat během dne zjistíme, že se nikdy nevyskytuje na jednom místě ve stejnou dobu mnoho druhů zvířat najednou. Zvířata se sobě v podstatě vyhýbají, aby si zbytečně nekonkurovala. Vnitřní hodiny umožňují žít zvířatům v temných doupatech a norách a vynořit se vždy ve správnou dobu dne, aniž zvíře musí mhouřit oči do prudkého světla. Biologické hodiny v sobě má i člověk. Objasnění principu této schopnosti všech zvířat - i primitivních organismů - je sice známo už dávno, ale dosud se vědcům nepodařilo objasnit přesný mechanismus těchto dějů a nikdo nikdy nezjistil, kde se v organismu tyto hodiny vůbec nacházejí.

Světélka v temnotách a oči

Všichni živočichové nevidí jako my - lidé. Jednoduché, ale početné oči ústřice nemohou sice vidět detaily, zato jsou velmi citlivé na pohyby, na možné predátory. Oči hmyzu vytvářejí zase mozaikové vidění, oko je složené z mnoha jednoduchých oček. Obratlovci mají oči párové, to jim umožňuje zaměřit obě oči na jeden předmět, a obě tato zobrazení předmětu jsou pak v mozku složena v jediný obraz, To jim umožňuje trojrozměrné vidění - a tedy zobrazení předmětu v prostoru, tím jsou schopny vnímat vzdálenost a rychlost.

Kočičí zrak

Kočky a kočkovité šelmy mají oči umístěné vedle sebe na přední straně hlavy, aby bylo překrytí obrazu obou očí co nejpřesnější. Tím je jejich zrak ještě ostřejší a také přesnější je odhad vzdálenosti a rychlosti utíkající kořisti. Zvířata, která bývají často kořistí, mají naopak oči umístěny po stranách hlavy, aby byl záběr jejich vidění co největší a varoval je před útočníkem včas. Kočky jako noční zvířata potřebují vidět dobře ve tmě. Jejich oči a zorničky jsou proto veliké a mají reflexní vrstvu, která odráží světlo. Pokud se tedy v noci dostanou před nějaký zdroj světla - například reflektor -, oči jim svítí. Kočky jsou citlivé i na velmi slabé světlo.

Absolutní sluch

Nejdokonalejší sluch v říši živočichů mají savci. Od ušního bubínku je zachycený zvuk přenášen a zesilován malými kůstkami, které se nacházejí ve středním uchu. Tyto kůstky zesilují slyšený zvuk. U člověka je tento zvuk běžně zesílen 18x. U promyk, které loví hady, je ale zesílen až 100x, a to proto, aby dokázaly zachytit pohyb hadích šupin. Sloni se zase dokážou dorozumívat hlubokým bručivým zvukem svých žaludků přes celou africkou pustinu, tento zvuk má tak nízkou frekvenci, že jej lidské ucho vůbec nezaregistruje. Živočichové jsou schopni slyšet různými způsoby, někteří mají „uši" na svých nohách. Zvířata lovící v noci musí spoléhat zejména na "svůj' sluch - a to ještě více než na svůj zrak - proto je to další smysl, v němž jsou kočky obdařeny přírodou naprosto dokonale. Jejich ušní boltce se dokáží i nasměrovat, aby byly schopny lépe zachytit zvukové vlny.

Čich a chuť

I když má nejvyvinutější čich ze všech pozemských predátorů pes, přesto ani kočky nezůstávají příliš pozadu. Jeden z nejcitlivějších čichů patří ale úhoři říčnímu, který je schopen nalézt místo tření svých předků, které je vzdáleno tisíce kilometrů daleko na opačném konci Atlantického oceánu v Sargasovém moři. My lidé v podstatě nepatříme mezi živočichy s vyvinutým čichem, dá se říci, že jsme na tom v živočišné říši v tomto směru hodně špatně.

Šestý smysl

Dokonce ani současní vědci nemají doposud mnoho poznatků o tzv. elektrických smyslech zvířat. Jedná se o smyslové orgány, které registrují elektrický proud, magnetismus, vzdušné a vodní proudy nebo tepelné (infračervené) záření. Elektrický smysl je užitečný predátorům i obecně živočichům žijícím ve vodách, protože voda je výborný vodič elektřiny. Ryby se díky tomuto smyslu bezpečně pohybují i ve velmi kalné vodě a doslova „čtou" povrch dna. Paúhoř elektrický tak kromě svých vlastních výbojů pro omráčení kořisti vysílá i slabé výboje pro echolokaci.

Jiný druh smyslu, který máme i my, lidé, ale využíváme jej velmi málo, je schopnost vnímat magnetické pole. Zvířata tento smysl velmi využívají a často na něj spoléhají - využívají jej například ptáci při migracích. Je známo mnoho případů, kdy živočichové dokázali svým chováním předpovědět blížící se přírodní katastrofu. To se prokázalo i při nedávné zkázonosné tsunami. Včas reagovala všechna zvířata, zatímco člověk se - až na velmi vzácné výjimky - dál spokojeně koupal v moři. V Los Angeles bylo vysledováno pravidelným opakováním této skutečnosti, že již celé dva dny před zemětřesením zmizí z města všechny volně žijící kočky. Tato historka je pro autorku této knihy zvlášť oblíbenou a prezentuje ji na všech svých přednáškách i na přátelských sezeních. V roce 1999 bylo velké zemětřesení v Turecku, během něhož zahynuly desetitisíce lidí. Moje sestra patřila mezi ty, kdo kolem druhé ráno utíkali v panice z hotelu, který se vzápětí částečně sesunul. Druhý den byly samozřejmě všechny lety do Evropy obsazené a nezbylo než zůstat. Sestra se upnula k mé historce o losangeleských kočkách, přesvědčila svého přítele i skupinku dalších Evropanů a všichni společně přečkali celou noc na ulici mezi kočkami. Kam se prý tu noc kočky hnuly, tam za nimi běžela celá ta tlupa vyděšených Evropanů.

Elektrický obvod a podoba s počítačem

Nervový systém živočicha - a tedy i člověka - je velmi podobný počítači. Využívá přesně stejný způsob pro přenos informace - elektroniku. Nervový systém živočicha má také paměťovou banku, informační procesory a výstupy řízené tak, že doručí nervové signály do místa určení jako počítač. Nervový systém těla je komunikační síť, bez které by žádný živočich nemohl fungovat, ani se sám řídit. Nemohl by se pohybovat, trávit ani dýchat. Na tomto stejném principu pracuje tělo každého živého tvora.

Kočky nás dokáží přeprogramovat

Kočky dokáží zvláštním způsobem, dosud zcela neprobádaným, vychytat nedostatky ve správném a bezchybném fungování našeho computeru. Když se nám kočka usadí na klíně a my hladíme její srst, vytváříme statickou elektřinu. Kočka při tom spokojeně vrní - a to vše dokáže přimět lidský organismus, že se rychle zase „nabije", vyladí a zbaví drobných nepřesností ve správném fungování. Kočka je nejlepší prevencí proti chybné činnosti člověka fungujícího jako počítač.

Kočky v mytologii

Kočka v té podobě, jak ji známe dnes, se příliš od té prapůvodní, žijící na Zemi již před miliony let, příliš neliší. Povedla se totiž dokonale a v podstatě se nepotřebovala dále vyvíjet. Je to neuvěřitelně přizpůsobivý predátor - je mrštná a tichá, přichází a odchází si, jak se jí zlíbí, v tomto zvířeti se spojuje vděk a láska k člověku š nezávislostí a určitou svobodou, kterou si uchovává. S člověkem začala kočka žít zřejmě v době, kdy opustil kočovný způsob života, což bylo přibližně před 10 až 14 tisíci lety. První zmínky o kočce můžeme nalézt v textech egyptských, a to přibližně kolem roku 500 před Kr. Tehdy kočka symbolizovala rozporné či přímo protichůdné vlastnosti - byla dobrým i špatným znamením.
  • Egyptský kult kočky a její posvátnost byly tak silné, že byl často nejen člověk, který kočku zabil, odsouzen k smrti, ale souzeni byli velmi přísně i tací, kdo kočce ublížili nebo ji pouze odehnali ode dveří. Staří Egypťané velmi uctívali bohyni Bastet s kočičí hlavou a živá kočka byla vtělením této bohyně. Když zemřela v domě kočka, nosil její majitel veřejně smutek, oholil si obočí a tělo kočky mumifikoval.
  • Ovšem na straně druhé - byla v severských zemích kočka často spojována se zlem, démony a s magií. Podle jednoho z mýtů táhnou kočičí démoni kočár bohyně lásky a smrti - Freji.
  • Ve starověkém Řecku byly nejčastěji kočky spojovány s bláznivými mainadami, které byly stoupenkyně boha Dionýsa. Ty se odívaly do kočičích kůží a při svých rejích předváděly různé divoké kočičí tance.
  • V Číně je nahlíženo na kočku také velmi nepříznivě, kočka je prokleta, protože jediná neplakala a nenaříkala nad Buddhovou smrtí.
Ve středověku se kočky proměnily v oddané služebnice čarodějnic a démonů a byly považovány za potomky Satana. Podle některých pověr létaly čarodějnice na své slety nikoliv na svém koštěti, ale na kočkách, které kojily svou třetí bradavkou. K čarodějnicím patřily především černé kočky, které se díky svým nadpřirozeným schopnostem účastnily půlnočních obřadů vzývání ďábla. Kočičí oči, které se dokážou přizpůsobovat tmě a odrážejí v noci světlo, byly chápány jako oči samotného Ďábla. Teprve až koncem 18. století začaly tyto názory na kočku mizet a trvalo ještě mnoho desetiletí, než se kočky staly domácími mazlíčky. Dnes patří mezi jedny z nejoblíbenějších.

Terapie – kočka jako léčitel

Kočky jsou univerzálními léčiteli, pokud ovšem své páníčky milují nebo jsme jim sympatičtí. Kočka si totiž sama vybírá, koho bude léčit, a koho ani omylem. Stejně jako absolutně pozitivně a léčivě dokáží kočky zapůsobit také negativně, škodlivě - kdo ví, jak se jim tohle daří, ale opravdu jsou touto prazvláštní schopností obdařeny. Nejsme-li jim po chuti, dokážou nám to dát náležitě znát - ba co víc, přilepit na nás smůlu a neštěstí. Budeme vycházet z předpokladu, že jsme se kočce, kterou máme k terapii k dispozici, zalíbili. Pak je vždy vhodné micku přimět, aby si uvolněně usedla na náš klín - nikdy kočku nenutíme násilím. Pokud nám na klíně sama setrvá, její napětí (kočka je neustále ve střehu, neustále sleduje své okolí a případný útok nepřítele) musí povolit, to je vždy znamení toho, že se kočka přestala obávat a začala nám důvěřovat. Naprosto ideální znamení její důvěry v nás je její předení. Jakmile začne kočka příst, máme vyhráno. Pak už stačí jen zabořit své ruce do jejího kožíšku a hladit ji. Jemně a něžně. Někteří vědci se přiklánějí k názoru, že tímto hlazením kočičího kožíšku vzniká statická elektřina a možná ještě cosi víc, co zatím neumíme změřit ani stanovit a co působí na lidský organismus velmi pozitivně. Hlazení kočky a kontakt s ní působí nejen na všechny psychické problémy, ale jsou známy vynikající úspěchy této terapie u autistů (lidí extrémně uzavřených) a také u těch, kdo mají problémy s klouby, s revmatismem, se srdečním rytmem, s krevním tlakem a s poraněním nebo s horečnatým onemocněním.

Kočky ve snu

Kočka je zvíře, které ve snu vyvolává výrazně protichůdné pocity. Některými lidmi jsou kočky milovány a uctívány, jinými zase nenáviděny, a od toho se také odvíjí význam, který sehrávají v našich snech. V každém případě kočky ztělesňují cosi tajemného, jsou považovány za svéhlavé osobnosti, které můžeme jen stěží přizpůsobit k obrazu svému. Jsou ale také symbolem erotiky, mazleni a laskání. Ve snech muže kočka symbolizuje kočičí vlastnosti ženy. Výklad snu vždy velmi úzce souvisí s chováním kočky - v mnohých lidech je zafixováno, že tato zvířata nejsou věrná, a tudíž se ve snu mohou stát symbolem nevěry. Pokud se ve snech objevuje velká kočka - ať již tygr, rys nebo leopard, pak tento sen vždy značí zesílený význam kočky. Význam je umocněn. Velké kočky vždy signalizují nebezpečí, které nehrozí ovšem našemu tělu a zdraví, ale spíše naší duši. Pozor tedy u lidí citlivých a přecitlivělých, u těch, kteří inklinují ke zkratovému jednání, nebo dokonce k agresivnímu útoku nebo k sebevraždě. Pokud se o velkých kočkách zdá člověku, který laškuje s magií, pak by se tento hazardér měl mít velmi na pozoru, zjevení velké kočkovité šelmy signalizuje blízkost nebezpečí spojeného s astrálním útokem nebo třeba s tím, že jsme se dostali na hranici, kdy by nám mohly začít takové zájmy škodit. Kočka - ať již velká či malá - vždy znamená blízkost něčeho nadpřirozeného, magického. Velmi často upozorňuje na nějakou osobu, která se v okolí toho, komu se sen zdá, pohybuje a která vědomě nebo podvědomě ovládá některou z tajemných magických disciplín. Podle chování kočky ve snu lze odhadnout, zda nám bude tento člověk prospěšný, či naopak pro nás bude nebezpečím.

TAJEMNÉ PŘÍBĚHY

Kočičí komando

O kočkách se někdy říká, že jsou poslové z onoho světa, jsou mostem přes posvátnou řeku Styx, dokážou se pohybovat ve světě za hranicí našeho vnímání stejně sebejistě jako v našem reálném světě. Není náhodou, že jsou souputníky nebo přesněji řečeno úzkými spolupracovníky čarodějek a čarodějnic. Kočky jsou totiž jejich rovnocennými partnery ve vnímání nadpřirozených jevů, energií a bytostí, jež běžný člověk není schopen vůbec registrovat. Kočky se svými vytříbenými smysly dokážou vnímat a cítit to, co běžný člověk uprostřed civilizace nedokáže - to umí jen malá skupinka lidí, která je předurčena tyto schopnosti využívat ve prospěch a pro dobro druhých. Je ovšem otázkou, zda se tohoto úkolu tito vyvolení lidé zhostí opravdu se ctí, nebo své schopnosti zneužijí. Neexistuje totiž jasná hranice mezi tzv. bílou a černou magií - ten, kdo se začne pohybovat ve světě jedné z těchto energií, musí nutně poznat a hlavně zvládnout energii druhou - aby se jí mohl bránit. Kde však je ona hranice mezi magií bílou - tedy pozitivní a dobrou - a mezi magií černou, které se lidé bojí? Tato hranice neexistuje... Jakmile sáhnete po jedné, musíte nutně poznat druhou - nebo se připravte na to, že si vás příroda „podá". Jednoduše řečeno, roztrhají vás duchové, protože - jak praví moudré lidové úsloví - s čím kdo zachází, tím také schází. Zůstanete s nimi sami tváří v tvář, a pokud se nebudete umět bránit, máte jen velmi malou šanci - najdou vás mrtvé a nejspíš nestačíte ani napsat dopis na rozloučenou. Bude to zhodnoceno jako nějaký psychický zkrat nebo tragická nehoda... Proto si každá moudrá čarodějka pořizuje kočku, aby byla včas varována. Kočka totiž dá svému pánovi, kterého miluje, varovné echo včas, blíží-li se astrální či jiný útok. A čaroděj má pak větší šance se bránit. Žádné jiné zvíře mu toto varování předem nedá... Ani pes. Ten útok sice vycítí také, a samozřejmě svého milovaného pána varuje, je to ale příliš, příliš pozdě... Pes už může jedině běžet pro pomoc. V tom jsou psi skutečnými mistry.

V jedné malé vesničce na severu Čech

je malý starý hřbitůvek, v jehož prostorách se slézají s oblibou kočky z celého okolí. Většina hrobů je zanedbaných a původ některých by zřejmě spadal hluboko do dávné minulosti - pokud by se z náhrobků ještě vůbec dalo něco vyčíst. Objevila jsem několik hrobů německých osadníků z konce devatenáctého století. Hřbitůvek se nachází v lese a působí spolu se starou polorozpadlou kapličkou nesmírně romanticky. Místo přímo ideální k natáčení hororu. Hřbitovy jsou mojí velkou vášní, někdo sbírá známky, jiný pohlednice z míst, kde byl, můj koníček jsou hřbitovy a hřbitůvky. Jakmile kamkoliv přijedu, je to první místo, které navštívím a pokloním se těm, kteří zde odpočívají. V podstatě se takto nejprve představím slušně mrtvým, a pak přijdu za živými. Nevím, proč tomu tak je, ale cítím to jako nutnost a slušnost. Neměla bych prostě pocit bezpečí bez tohoto požehnání mrtvých. Pokud provedu tento rituál, naplní se moje duše klidem a vím, že můj pobyt v místě bude šťastný. Je to možná bláznivé, ale mám pocit, že jsem dostala nejen požehnání, ale také neviditelné průvodce - bodyguardy. A je zajímavé, jak výrazně se změní přístup žijících lidí, kteří mě pak potkávají. Náhle mě sami oslovují, jsou vstřícní, zvou mě domů, jako bych patřila mezi ně - před návštěvou hřbitova si mě nikdy nikdo nevšimne, dokonce zjišťuji, že místní na mě reagují negativně či přímo agresivně. Podobně jsem takto navštívila výše zmíněný opuštěný hřbitov v lesíku nad Hřenskem. Překvapilo mě množství koček, které jsem svým příchodem zřejmě vyrušila. Fascinovalo mě, že to jsou převážně typy koček orientálních - velmi agresivních, které se běžně u nás v takovém hojném počtu a navíc volně neobjevují. Vřeštěly vzteky, jen co mě uviděly, a musím přiznat, že jak jsem se koček nikdy nebála, těchto ano. Obklíčily mě a tvářily se zle, některé i zaútočily. Naskočila jsem do auta a v místní restauraci zjišťovala, nakolik řádí v hřenských lesích vzteklina... Vzteklina neřádila, řádilo obávané kočičí komando. Tlupa černých koček s brčálově zelenýma očima byla postrachem celého okolí, bez důvodu napadaly turisty, a než jsem došla z restaurace k autu, jedna z útočnic si nadběhla a skočila mi ze zídky na záda, aniž jsem se předtím na ni byť jen podívala. Zdrápala mě, abych věděla, že tady nemám co dělat, a už rozhodně nemám strkat nos do cizích věcí. Ačkoliv tyto kočky rozhodně nebyly mírumilovnými tvory, na mě prý reagovaly zvlášť agresivně, že to nemělo podle místních obdoby. Byly považovány za démony, a i ti, kdo byli hodně vzdáleni pověrám, se kočičí tlupy báli. Údajně jediným, kdo s kočkami vycházel podezřele dobře a dokonce si je zamiloval, byl jakýsi místní podivín, člověk zlý a nebezpečný, kterého se podobně jako koček bálo celé široké okolí.

Kočka v roli démona

Měla jsem za svůj život mnoho koček, ale dá se říci, že si kočky našly vždy spíše mě než naopak. Nikdy jsem bez nich dlouho nebyla a vždy se ke mně dostaly zvláštní souhrou náhod a okolností, protože ke mně - jak mi všichni potvrdí - kočka prostě patří. Kočka mi byla vždy souzena, a pokud jsem si ji nevyhledala dobrovolně, našla si mě ona. Před mnoha lety jsem psala článek o zvířecích útulcích. Tehdy jsem na doporučení navštívila jistou elegantní dámu, která měla byt plný koček. Své měla pouze dvě, osm jich podědila. Jak se říká, za každý dobrý skutek patří zasloužená odměna, tak dobře se postarala o jednoho starého pana chovatele, protože se jí zželelo jeho osudu, že jí tento pán za to odkázal v závěti všechny své kočky, neboť správně tušil, že se o ně postará. A tak se její malý byt na Lhotce proměnil v bojiště. Kočky se vzájemně nenáviděly. Do této dramatické atmosféry jsem vstoupila já - a dostala kočku. Celou cestu v MHD jsem s kočkou na klíně přemýšlela, jak se to mohlo stát... Ghándí se mi ale odměnila. Byla to naprosto skvělá, sice už stará, ale zato dobře vychovaná kočičí dáma. Milovala mě, ničím nerušila, byla dokonale čistotná, nikdy nic nerozbila ani nezničila. Jediný problém spočíval v mém šatníku. Dlouhé bílé chlupy byly všude a já musela opustit svou deset let pečlivě pěstěnou image vamp, odložit černou, a začít chodit v barvách - hlavně v bílé. Ghándí se mnou tak duševně souzněla, že jsem brzy podle jejího chování ráno poznala, jaký den budu mít - když mě nechtěla z domu pustit, čekala mě vždy nějaká katastrofa. Když si spokojeně po ránu vychrupovala v pelíšku (přesněji řečeno u mě v posteli) a loučila se se mnou ospalým pohledem, věděla jsem, že den bude v pohodě, že se mi bude dařit. Říká se, že kočky jsou falešné a svého pána nemilují. To je pověra a hanebná pomluva. Když mě Ghándí opustila, našla jsem jí luxusní krabici, vystlala sametem, přidala její oblíbenou hračku a napsala dopis na rozloučenou. A pohřbila ji nedaleko bydliště v prostorách zanedbaného parčíku pod Emauzy. Myslela jsem, že je to konec a nikdy už o této zvláštní kočce neuslyším a že na ni zapomenu. Čím se tedy Ghándí zapsala do mé paměti výrazněji než ostatní? Zvláštní událostí, která se stala nedlouho po její smrti. Po revoluci v roce 1989 si našla moje sestra přítele - Turka, který se mi nastěhoval do bytu, a po něm postupně jeho několik kamarádů. Mafie a noční život v Praze prosperovaly, a nekalé živly měly volné pole působnosti. Protože jsem proti svým nevítaným podnájemníkům měla značné výhrady, našla jsem jednoho dne po příchodu z práce všechny své věci vystěhované na chodbě. Obrátila sem se o pomoc na nejbližší oddělení policie, abych se dozvěděla, že se do rodinných záležitostí nepletou. Vztahy se vyhrotily natolik, že mi nezbylo než vzít spacák a spát v redakci na koberci. Do ranních hodin jsem seděla u psacího stroje a psala a pak přemýšlela, jak z problému ven. Tak to trvalo necelé tři týdny, a stalo se cosi neuvěřitelného... Mohamed jednoho dne ráno sbalil své kufry sám a s ním jeho povedení kamarádi. Sestra, která se třásla strachy a nezmohla se ničeho na mou obranu, mi pak vylíčila, že všichni utekli. Utekli před nočním přeludem - bílým chlupatým zvířetem, které jim sedělo na prsou ve chvíli, kdy usnuli, a drápalo je... Když se tato noční můra opakovala a nebyla problémem pouze jednoho z nich, ale pronásledovala je všechny, propadli nábožensky založení Turci doslova panice. Cosi vykřikovali o nějakém démonovi, kterého dokonce jmenovali, a že musí okamžitě pryč - komu se totiž začne v noci zjevovat, na toho sešle prokletí a neštěstí. Sebrali si své saky paky a nikdy už do mého bytu nevkročili. Ať už to bylo cokoliv, vyhnalo to samozvance dokonale. Nastěhovala jsem se s úlevou zpět, ale nikdy jsem nic podobného tomu, co je v noci obtěžovalo, nespatřila. Jestli to velké chlupaté bílé zvíře byl opravdu nějaký duch, pak to musela být moje drahá Ghándí, která převzala spravedlnost do svých rukou — vlastně do svých velkých bílých pacek...


Tajemná duše zvířat – PhDr. Olga Krumlovská

Z materiálů telestézické společnosti PannaCz.com

 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality