Léčitelství - tradiční medicína v Evropě

Relaxace.
Léčitelství v Německu, polské lidové léčitelství, léčitelství v Bulharsku, léčitelství - střední východ. Léčitelé abatyše Hilgardy z Bigenu, Rudolf Fritz Weiss, Jan Muszyňski, farář Andrzej Czeslav Klimuszko, Ivan Rilský ad.
Zobrazen: 5474x   13. 5. 2008, aktualizováno: 19. 5. 2008

Léčitelství v Německu

Podívejme se nejdříve kolem sebe k našim sousedům jak vypadalo tradiční léčitelství tam. V Německu dosáhlo velkého ohlasu léčitelské umění abatyše Hildegardy z Bingenu. Narodila se roku 1 098 a zemřela v roce 1 179. Celý život prožila v klášteře benediktýnských řeholnic. Své dílo napsala v latině a nazvala ho prostě „Physica“. Později se životu a dílu věnovalo mnoho badatelů a v roce 1900 vyšel v lipském nakladatelství celý soubor Hildegardina díla v latině. Dr. Gottfried Hertzka, lékař z Kostnice zveřejnil obsáhlý výbor léčitelských postupů upravených tak, aby rady byly použitelné i v moderní praxi. Německý lékař ,internista doktor Rudolf Fritz Weiss nar. 1895 v Berlíně, specialista na fytoterapii se hlásí k pokračovatelům Sebastiána Kneippa nar. 1821. Farář Kneipp napsal knihy: „Léčení vodou“, “Jak žíti“, „Moje závět“. Jeho léčení spočívalo na zevním použití vody, provádění pitných kůr a hojných aplikacích léčivých bylin. Měl velký vliv i na české léčitelství. Nejoblíbenější procedurou faráře Kneippa byl tzv. „španělský plášť“. Nemocný si ušil ze lněné prostěradloviny plášť, který se namáčel do studené vody, vyždímal se a pak si ho oblékl na holé tělo. Překryl se vlněnou přikrývkou a ulehl do postele. Doba zábalu byla 1 - 2 hod. Předepisoval se u celkového zánětlivého stavu, revmatických chorob, špatné funkci ledvin, zažívacích potížích a jako všeobecně posilující prostředek. Po prvním šoku z ledového zábalu přijde krásné teplo a nastane celková úleva a osvěžení. Po aplikaci se tělo osprchuje opět studenou vodou a následuje procházka v přírodě s pitnou kůrou léčivých vod.

Polské lidové léčitelství

se udrželo prakticky až do 19. století a je založeno většinou na léčení bylinami. Značnou měrou ovlivnili léčitelství také Židé, Cigáni a ostatní národy, protože Polsko bylo obchodní křižovatkou Germánů, Rusů, Čechů, Slováků a Ukrajinců. Poláci měli k dispozici herbáře Stefana Falimirza (1534), Marcina z Urzedova (1595) a Szymona Syreneusze (1613). Velký vliv na myšlení lékařů, laiků a části lidových léčitelů měla kniha francouzského fytoterapeuta Dr.Henri Leclerca - Precis de Phytotherapie, která vyšla v polském překladu v roce 1933. Skutečné využití lidové moudrosti však bylo možné až po 2. světové válce. Zasloužil se o to profesor Jan Muszyňski, který sepsal Wademekum fytoterapeuticzne. Citlivě spojil výsledky novodobého lékařského výzkumu se staletými tradicemi polského léčitelství. Polské lidové léčitelství má i svého patrona, svatého Kazimíra, jehož svátkem 4.března se otvírá bylinářská sezona. Z polských léčitelů vynikl obzvláště farář Andrzej Czeslav Klimuszko, který výsledky své práce popsal v knize „Mé vidění světa“. V historických dobách mělo národní lidové léčitelství náboženský nebo polonáboženský charakter a bylo směsicí pověrečných praktik, kultovních zvyků a pohanských obyčejů.

Léčitelství v Bulharsku

V Bulharsku už velmi staré záznamy hovoří o léčebném využívání máku a konopí. Prvními prameny, kde se ve sbírkách zmiňuje o léčení, je dotazník zaslaný caru Borisi I. papežem Mikulášem I. v roce 869. Proslulý je „ Sborník cara Simeona“, jeden z nejstarších evropských herbářů, který v roce 1073 vyšel dokonce v ruském překladu. Na cara Simeona navázal jeho čtvrtý syn, předzdívaný Bojan Mág .Ten položil první základní kameny k fytoterapii. Centrem léčitelství se staly kláštery, zejména Rilský monastýr, kde působil v X. století mnich - léčitel Ivan Rilský. Do vývoje bulharského léčitelství zasáhla dlouhodobá turecká okupace Balkánu a pronikání léčitelských prvků turecké a arabské kultury. Na přelomu 19. a 20. století vešel do análů světového lékařství pod pojmem „ bulharské terapie“ léčitel Ivan Rajev, který si poradil s postencefalickým parkinsonismem . Jedním z nejvyšších bulharských řádů „Cyrila a Metoděje“ byl vyznamenán léčitel Petr Dimko, jehož kniha „Bulharké přírodní léčitelství“ je praktickým přehledem léčitelství a jeho zkušeností. Sestavil proslulé Desatero dlouhého věku: 1. Nejez maso, 2. Pij hodně kyšky, kefíru , jogurtu, 3. Po obědě a po večeři 15 min. odpočívej, 4. Spi 10 hodin denně, 5. Pobývej hodně na čerstvém vzduchu a doma hodně větrej, 6. Nekuř, 7. Nepožívej alkohol a dráždidla, 8.Vyhýbej se lenosti, nečinností si kopeš hrob, 9. Dodržuj zásady morálky, 10. Nerozčiluj se. Předním představitelem současného bulharského lidového léčitelství je sofijský léčitel Dimitar Karaivanov - „děda Dimitar“, který radí na bolesti v pravém boku, když lékařské vyšetření neukáže žádnou vážnější chorobu, ale potíže jsou vleklé, tuto směs : kořen kozlíku 40 gr, máta peprná list 30 gr, okvětní lístky tmavočervené růže 20 gr, pelyněk pravý 10 gr, do půl litru vařící vody vhodit polévkovou lžíci směsi a povařit 3 minuty a pak scedit. Užívá se několikrát denně na lačno 1 polévková lžíce odvaru. Po 4 dnech je dva dny pauza a pak se proces opakuje. Po několika cyklech je větší pausa 5 dnů, potom je možno zase několik cyklů opakovat. Každý večer si nemocný koupe nohy v horké vodě, ale bez namočení kolen. Donedávna ještě působila v Bulharsku slepá jasnovidka Vanga .

Léčitelství - střední východ

Střední východ, Kazachstán, nepatří sice k Evropě, ale žije tam i evropská tradice léčitelství. V Rusku byly významnými centry léčitelství kláštery, protože mniši měli dostatek času na pěstování a studium léčivých bylin. První zprávy o léčení v klášterech se nachází v 11. století. Ruské lidové léčitelství používá s oblibou šťávu z určitého druhu dýně (Cucurbita citrulus L.) na léčení ledvinových a močových kaménků. Cizozemští lékaři a léčitelé pracující v 17. století v Moskvě, tvrdili o ruském lidovém léčitelství, že je prosáklé pachem česneku a cibule. Rozmachu dosáhlo za vlády cara Petra I., který vypravil velkou expedici na Sibiř, aby tam prozkoumali přírodní bohatství a sledovali praktiky obyvatel. V ruském léčitelství se dodnes používají k léčení byliny, sázení baněk, ruská parní lázeň , lidová reflexologie, zaříkávání nemocí a léčivé modlitby. Originálním v léčitelství je druh houby rezovce, parazitující na břízách - čaga, včelí produkty, přípravky z aloe, použití zlatého kořene, březových listů, proslulý je „Ivan čaj“- vrbka úzkolistá. U nás se prodával mezi dvěma válkami pod názvem „kurilský čaj“ jako náhrada pravého ruského čaje. Důležité je však, že působí jako trankvilizér, dovede rozpustit pocit psychického napětí. Typickou léčivkou je pelyněk a „oblepich“ - rakytník řešetlákový jako posilující prostředek . K sázení baňkami se využívají i obyčejné zavařovací sklenice a léčba se kombinuje s reflexní terapií hlavně nohy. Zaříkávání nemocí, léčivé modlitby, vzývání svatých se udrželo v tradičním léčitelství dodnes.



(c) PannaCz.com Nortia   Z materiálů telestézické společnosti PannaCz.com

 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality