Mýtus o Sofii a hylé, psyché, pneuma

Foto PannaCz.com - Mýtus o Sofii
Ponechána za hranicemi nadpozemského duchovního vesmíru, opuštěná a bez jakékoliv útěchy zakoušela Sofia všechny představitelné poryvy duše. Hněv, zármutek, strach, beznaděj a nevědomost se od ní oddělovaly jako mohutná oblaka, jejichž kondenzaci...
Zobrazen: 5699x   24. 11. 2010, aktualizováno: 24. 11. 2010

Pár - Hlubina a Ticho

Vysoko v nevýslovné a nadsmyslové říši světa žil - byl prapůvodní pár, Hlubina a Ticho. Zplodili spolu dokonalé království rovnováhy a tvůrčí síly, osídlené třiceti archetypickými formami vědomí, takzvanými eóny.

Sofia - eón - Moudrost

Nejmladší a nejdobrodružnější z nich Sofia (moudrost), se zamilovala do svého vlastního královského prapředka, velkého neviditelného krále všehomíra jménem Hlubina, a toužila pochopit záhadu jeho naprosto neproniknutelné povahy. Zmámená láskou rozhlížela se ze svého eónického příbytku do všech stran, až v dálce zpozorovala přenádhernou, skvostně se třpytící záři.

V milostném poblouznění pozbyla schopnosti rozlišovat mezi tím, co je nahoře a co dole

a ta usoudila, že toto vábné světlo, jež bylo ve skutečnosti pod ní, není ničím jiným než majestátním jasem  velkého krále, jejího otce, jenž sídlil v tom nejvyšším okrsku nebes. Sestoupila tedy dolů do propastné prázdnoty, odkud ji z nezměrného a bezbřehého moře zrcadel vábil odraz nebeské záře.

V temnotě poznáš světlo

Její snoubenec z řad nebešťanů, Kristus ji nedokázal zadržet, a tak se po jeho posledním,  bolestném objetí zřítila do temné prázdnoty, jen aby poznala, že se onou odraženou září nechala ošálit. Zarmoucená a vylekaná zjistila, že ji obklopuje prázdnota a že pozbyla stavu a způsobilosti gnóze, již přivykla v říši Plnosti. Z touhy po stvoření, které by se jí podobalo, zrodila v neposkvrněnosti bytost, jejíž jméno znělo Ježíš. Byť ho počala mysticky a z touhy po své původní gnózi, byl Ježíš přesto spjat se stínem temnoty, který na něm ulpěl v důsledku škodlivých vlivů temné Prázdnoty, v níž se narodil. Brzy se této nelibé, temné přítěže zbavil a vystoupal vzhůru do Plnosti, zanechávaje sklíčenou Sofii dole.

Bouře duše - hněv, zármutek, beznaděj, slepota

Ponechána za hranicemi nadpozemského duchovního vesmíru, opuštěná a bez jakékoliv útěchy zakoušela Sofia všechny představitelné poryvy duše. Hněv, zármutek, strach, beznaděj a nevědomost se od ní oddělovaly jako mohutná oblaka, jejichž kondenzaci vznikly čtyři živly – země, voda, oheň a vzduch – stejně jako bezpočet bytostí, jež později vešly ve známost pod takovými jmény jako demiurgové a vládci (archonti) – nelítostné a strašlivé, všechny bez výjimky.

Tato armáda světotvorných duchů vedená nejmocnějším z nich, stvořila z hrubohmotného materiálu země, vody, ohně a vzduchu svět impozantního zevnějšku, který však naplňovala nedokonalost, protože byl stvořen k obrazu svých tvůrců. Do stavební hmoty tohoto světa byl přimísen smutek, strach, nevědomost a další bolestné a zničující vášně, neboť onen hrubohmotný materiál, který jeho tvůrci použili, vzešel z pocitů podobných těm, jaké zakoušela Sofia.

Pohled na zkažený a utrápený svět, který ve své pýše stvořilo její vlastní nevědomé potomstvo, naplnil Sofii lítosti nad tímto výtvorem a rozhodla se mu pomáhat, seč ji budou síly stačit. A tak se stala duší světa a úzkostlivě na něj dohlížela po způsobu matky opatrující slabé a znetvořené dítě.

Ježíš zatím ve velebných výšinách starostlivě pozoroval smutný osud matky Sofie

Splynul s jejím blíženeckým eónem Kristem, a tak vznikl Ježíš Kristus, Mesiáš a posel Boží. A kolem něho se shlukly všechny ušlechtilé a milosrdné síly Plnosti a přinášely mu dary a klenoty ze svých pokladnic. A tak se v Ježíši Kristu shromáždila plnost a její síly, chystajíce ho na převeliké dílo spásy, osvobození Sofie z jejího žalostného stavu prázdnoty. A její prosby bez ustání stoupaly vzhůru jako oblaka kouře prosyceného hořkosladkou vůni a prostupovali všemi kouty Plnosti a vzbuzovaly soucit všech vznešených nadpozemských bytostí, které se ve svém království dokonalosti věčně zaobírají svou blažeností.

Po století a tisíciletí pozemské historie se Sofie modlila a truchlila

nad osudem svým i zkaženého světa a jiskřičky světla se zaplétaly do sítí vladařů, kteří podobní nestvůrným pavoukům snovali své předivo z hmoty a emocí a spolu s ním i plány, jak do nich polapit lidi, již ve skutečnosti nebyli jejich výtvory, ale spíše jiskrami Sofiiny vyšší přirozenosti proniknuvšími do těl stvořených z hlíny.

Nakonec se mocnosti Plnosti shlukly a vstoupivše do Ježíše Krista sestoupily na zemi

aby Sofii osvobodily, a tím přinesly spásu i jejím duchovním dětem, příslušníkům lidského pokolení. Poté, co přestál trampoty, jež mu přichystali vládci a jejich přisluhovači z řad oklamaných lidí, se Ježíš Kristus ruku v ruce se Sofií triumfálně vznesl vzhůru nad zem. Radostně spolu stoupali k různým nebeským příbytkům, klepali na brány duchovních strážců, získávajíce svolení ke vstupu do vyšších a vyšších a jemnohmotnějších sfér bytí. V každé z bran zapěla Sofie velký chvalozpěv a vzdala díky světlu, jež ji vysvobodilo z chaosu nižších sfér.

Když duše světa Sofia doputovala k hranicím

které oddělovaly nižší sféry světa od Plnosti, pohlédla ještě jednou dolů na zkažený a ztrápený svět uvrhnutý v propast a chaos, soucit naplnil její zlomené, ale nyní již zhojené srdce. Ne, nemůže tento podivný výtvor nadobro zanechat jeho neutěšeným vyhlídkám na záchranu. Ani nemůže opustit své skutečné děti, ženy a muže, které s ní byly spřízněny blíže než jakákoli jiná bytost za hranicemi Plnosti. A tak využila své magické schopnosti a rozdělila svou podstatu vedví: jedna část vystoupala k eónům Plnosti, aby v ní prodlévala s Ježíšem a Kristem, druhá měla zůstat v blízkosti stvoření a i nadále jim soucitně a moudře pomáhat. Její druhé Já povstavší ze soucitu vešlo ve známost coby Achamoth, bloudící či dolejší, a je stále ve spojení s lidstvem a končinami tohoto světa.

Hmotný svět - vesmír hmoty

I přihodilo se, že se vesmír rozdělil do tří okrsků. Prvním z nich je sublunární čili hmotný svět, jemuž vládne kníže, kterému naší antičtí předci říkali Pan a jehož jiní nepřesně nazývají ďáblem. Tento vládce panuje nad zemí, rostlinstvem a živými tvory a jako trpělivý pastýř dohlíží, aby všechny tyto projevy Sofiina života mohly jednoho dne dosáhnout vyšších sfér, nehledě na to, jak moc zbloudily. Tento kníže tohoto světa, nejsa obeznámen s podstatou a záměry mocných eónů světla, toliko otáčí kolem zrození, smrti a znovuzrození a doufá, že když on i jeho ovečky udrží krok s během biologického života, hodina jejich spásy je nezastihne příliš pozdě.

Nehmotný svět - svět duše

O stupeň výše, v nehmotném vesmíru, leží svět duše či mysli, jejž řídí nejvyšší archont, taktéž zvaný demiurg, jenž má mnoho jmen, včetně Jaldabaóth (pošetilý bůh) a Saklas (slepý). Právě přičiněním říše tohoto zpupného a mocichtivého božstva vznikají příkazy a zákazy, které zotročují mysl člověka, Tento slepý bůh má velké zalíbení v tom, co s oblibou nazývá zákonem. To on vytváří pravidla, přikázání a předpisy všeho druhu, aby umenšil svobodu, jež je nezadatelným právem ducha. Tento demiurg taktéž zaplňuje hlavy lidí všemožnými ideologiemi a spolu s nimi chtivostí, mocí a dalšími posedlostmi, které zakalují, otravují a pošpiňují ducha člověka.

Svět nebes - svět ducha

A za třetí, v neplanetárním světě, bezprostředně pod branami mocné Plnosti, leží oblast, kde trůní Sofia-Achamoth, nebeská matka a moudrá pomocnice lidstva. A u ní přebývají nesčetné zástupy andělů světla a zbožné a spravedlivé duše, jež druhdy osidlovaly lidská těla. Zde je svět ducha, kde také sídli andělští blíženci lidských osobností a kde byla zbudována nebeská svatební komnata, v níž se nižší já lidských bytostí mohou setkat a uzavřít sňatek se svými duchovními protějšky, andělskými blíženci.

Uvedené podání mýtu o Sofii se opírá především o Valentinovu verzi ztvárněnou v Pistis Sofia, zásadním spisu věnovaném Sofii.

Tři kosmické okrsky, o nich právě byla řeč, mají své analogie v určitých částech přirozenosti člověka

Každý člověk zahrnuje materiální složku (hylé), jež je odvozena z království Panova a je nositelkou instinktů a potřeb hmotného života s jeho touhou po přežití a fyzické kontinuitě, jejichž zárukou je plození potomstva. Další část představuje mysl a emoce, kterou často označujeme jako duše (psyché). Tato složka pochází z říše demiurgovy, pročež zahrnuje nejednu nebezpečnou vlastnost. Je sídlem morálního uvědomění a kalkulujícího rozumu, a proto je také vnímavá vůči vlivům a lichotkám vládců s jejich vtíravými přikázáními, fanatickými ideologiemi, pýchou a zpupnosti duše. A za třetí je tu lidský duch (pneuma), jenž odpovídá Plnosti, ačkoli je darem Sofiiným. Ve většině lidí tato duchovní jiskra jen doutná a dřímá a nevědomky čeká, až na ni vyslanci Plnosti dýchnou a rozdýmají v ní skutečný život. Tento duch pochází od Sofie, skrze ni a od ní získal stejnou podstatu, jako mají nejvyšší Král a Královna. Jako sama Hlubina a Ticho.

V tomto pozemském životě se setkáváme s lidmi, jejž bychom mohli nazvat hyletiky (Hylé), kteří se řídí instinkty, potřebami a smyslovým vjemy a žijí větší části v říši Panově. Jiným se říká psychici (Psyché), ti obvykle uctívají demiurga coby Boha, přičemž o hořejším duchovním světě nemají ani ponětí.

Jejich chloubou a potěšením je zákon a doktrína a na základě svých zákonů se považují za nadřazené ostatním lidem. Duchovní historie lidstva je tak především vývojem od primitivní pudovosti a panteistického uctívaní přírody, k dogmatickému náboženství a morálce a odtud ke skutečné, duchovní svobodě gnóze.

Aby člověk dospěl až do království světla a stal se pneumatikem (Pneuma), musí nejdříve přestat být otrokem tělesnosti a vzdát se i vazalství vůči demiurgovi a jeho přisluhovačům, tedy otročení ideologickému. Ideje zotročují stejnou měrou jako vášně a obě představují překážku na cestě k vládě ducha. K jejímu nastolení je třeba velkého zřeknutí se, kdy lidé zpřetrhají pouta, jimiž je k jejich tělům a myslím připoutali vladaři. Ale následovně je nutno podniknout ještě jeden důležitý krok, který vede do svatební komnaty, čili transformativnímu sjednocení nižšího člověka se všezastiňujíci postavou jeho andělského blížence.

Od vyvýšenin hmotného světa a vrcholných prožitků ducha pozvedá člověk svůj zrak

aby uzřel věčné pohoří království duchovního světa, v němž vládne Sofia-Achamoth. Andělský blíženec vztahuje své zářivé rámě k zemi a pozvedá duši člověka do svatební komnaty, v níž je jejich duchovní sjednocení zpečetěno posvátným sňatkem. Takový je dar Sofie, vyzdvižený z nekonečné pokladnice světla, jenž se díky jejímu soucitu a moudrosti stává přístupným člověku. Ta, jež zůstala věrná pravému světlu, zapřísahá své děti, aby si počínaly stejně. Zachovají-li tedy věrnost duchu obývajícímu nejhlubší propasti i nejvyšší vrcholky jejich přirozenosti, mohou se ubírat cestou, na jejímž konci se mohou zřící klamu a objetí reality.

Zdroje:

Stephan A,Hoeller, Carl Gustav Jung a ztracená evangelia,

Záhada svitků od Mrtvého moře a z Nag Hammádí, Eminent 2005

© pannacz.com - zpracovala Sára - Noetika


pannacz.com Esoterika

 
diskuzní
fórum
Diskusní fórum k tomuto článku není aktivováno.

 Poslední aktuality