Samota jako detoxikace lidské duše

Samota není osamnění
Čím to je, že každý člověk čas od času vyhledává samotu? Jaký vliv má samota na naši duši? Jaký je rozdíl mezi samotou a osamocením? Jak je důležité být občas sám? Samota Osamění
Zobrazen: 142x   příspěvků: 0   13. 11. 2017, aktualizováno: 13. 11. 2017

Čím to je, že každý člověk čas od času vyhledává samotu?

  • Jaký vliv má samota na naši duši?
  • Jaký je rozdíl mezi samotou a osamocením?

Mnohokrát chápeme samotu jako nezdravý jev, který negativně ovlivňuje naše emoce. Samoty se bojíme, vyhýbáme se jí, a přesto si k ní čas od času cestu najdeme. Čím více jsme sami, čím více věřme sami sobě a své duši, tím také lépe chápeme její vliv na nás samotné. Zjistíme, že samota je pro očistu našeho vnitřního světa velmi důležitá a žádoucí. Naopak je to u pocitu osamocení, který právě se samotou častokrát zaměňujeme. Pojďme si tedy vysvětlit, jaký rozdíl mezi těmito dvěma slovy je.


Samota je pro naši psychickou rovnováhu velice důležitým jevem

Dnešní neuspořádaný svět nás nutí žít hektický život. Častokrát se ženeme za hmotným bohatstvím, od rána do večera pracujeme a nezbývají nám síly na naše vlastní koníčky, na potřeby a zájmy rodiny a v neposlední řadě se více zabýváme jinými lidmi a jejich životy, než poznáváním a zdokonalováním sebe sama. Každý pohár ale jednou přeteče a my ucítíme touhu po tom, vidět svět alespoň na chvíli jinýma očima. Respektive oči před světem zavíráme a otevíráme svou duši a srdce.

Lidské tělo je jenom skořápka, které byla do vínku dána duše

Jednomu duše starší, jinému mladší a podle toho se odvíjí naše cesta životem. Vesmír nám daroval přesně to, co jsme potřebovali, a celý náš život sleduje, jak s tím darem naložíme. Starší duše lépe chápou některé principy, kterému lidé s duší mladší nerozumí. Ani nemohou, protože neprošli tolika životními peripetiemi, které náš vnitřní svět formují a rozvíjí nás. Právě nevyzrálí jedinci mohou starší duše považovat za introverty, ba někdy dokonce za slabochy, kteří pořád před něčím utíkají. Časem ale také pochopí, jak důležité je umět být sám se sebou, ale to až když jejich nitro dosáhne vyššího bodu sebepoznání.

Vůbec nezáleží na tom, zda se pokládáme za introverty, nebo extroverty

Bývá to často tak, že onen extrovert samotu vyhledává častěji, než introvert. Právě proto, že se na něj ve společnosti jiných lidí nabaluje více podnětů, jsou unaveni a přetíženi z každodenních interakcí. Pokud jsme zároveň empatičtí a emocionálně založení lidé, stáváme se často „vrbami“ ostatních. Nacházíme sílu k naslouchání druhých, ale své srdce v tu chvíli uslyšíme, až když doslova křičí o pomoc. Tou pomocí je ona samota. Každý si ji představujeme jinak. Někdo si dá pár koleček v parku, jiný vyrazí na dlouhou túru do hor, další zvolí meditaci. Vesměs je to jedno. Důležitý je ten čas, který dokážeme věnovat sami sobě, utříbení vlastních myšlenek a načerpání nových sil a energie, bez které se dá fungovat jenom stěží. Umění být sám skvěle funguje jako detoxikace naší duše. Záměrně zdůrazňuji slovo umění, protože je to dar, který v sobě buď máme již od narození, nebo se k němu postupem času dopracujeme.

Sami můžeme být i v přítomnosti druhých lidí

Když si to vysvětlíme na konkrétním případu, vypadá to asi takto: Měli jsme těžký den v práci. Kolegové na nás přehazovali své úkoly jako horký brambor, do toho se nám svěřila kolegyně s těžkou životní situací, ze školy volala učitelka, že našemu dítěti není dobře a tak jsme museli volat babičce, jestli by byla ochotná jej ze školy vyzvednout. Po cestě domů, jako by to nestačilo, spěcháme a před námi se vytvoří kolona aut, kterou nelze nijak objet. To jsou samá negativa, která jsme do své mysli vpustili, a protože hlava není nafukovací, musíme někde starosti zase upustit. V tu chvíli je tady například partner. Nejbližší člověk, s nímž nemusíme všechno tohle sdílet, respektive na něj problémy „vysypat“ ,ale bohatě nám postačí, když se navzájem obejmeme a i když jsme spolu, SAMI si v hlavě myšlenky utříbíme. Toto je umění být sám. A tady jsme také pochopili, že samota je žádoucí jev, který uklidní naši mysl, duši i tělo. Neumíme-li to, negativa nás pohltí natolik, že se v nich začneme topit, stresujeme se. Tento stav nepříznivě ovlivňuje naše emoce, prožíváme pocit neporozumění, že jsme na všechno sami a třeba právě tady nastává osamění.

Osamění je nežádoucí pocit

který se nás zmocňuje, pokud necháme svou mysl uvažovat pouze v negativních liniích – všechno je špatně, nikdo na nás nemyslí, nejsme potřební. Tento pocit se v nás může probudit v mnoha situacích. Například, když se přestěhujeme do jiného města, přestoupíme na jinou školu, zemře nám někdo blízký, ztratíme milovaného partnera, nebo třeba i zvíře. Najednou jsme v neznámu, všechno nám připadá cizí a vzdálené. Klidně kolem nás může být denně v interakci spousta lidí, ale pokud jsou to vztahy čistě pracovní, formální a nedostatečně přátelské, osamění v nás roste, zapleveluje duši i mysl. Ovlivňuje naši každodenní činnost. Můžeme se cítit slabí a zranitelní. Začínáme se uzavírat, přestáváme komunikovat s okolím a dokonce je pravděpodobné (pokud nejsme dostatečně vyzrálí, abychom s takovými pocity uměli pracovat), že propadneme úzkosti až depresi.

Nakonec i v těchto situacích můžeme vyhledávat onu žádoucí samotu, která se pro ty z nás, kteří věří v sebe sama, stává spásou. Jak jsme se již dozvěděli, samota uklidňuje naši mysl, tříbí myšlenky a utváří potřebnou vnitřní rovnováhu k nalezení správné cesty. Neberme ji tedy jako trest, ale jako dar. A nedovolme pocitu osamění, aby znečistil naši duši, zatemnil mozek a svázal nás ocelovými lany.

Věřme sami sobě, ale hlavně sami v sebe, jedině tehdy nás může samota detoxikovat i od takových nebezpečných pocitů, jako je osamocení.


(c) panna.cz CLAIRE

 
diskuzní
fórum
Celkem je vloženo 0 příspěvků.
Nevložen dosud žádný diskusní příspěvek.
 Poslední aktuality