Buddhismus - stručné uvedení

Stručné uvedení do buddhismu

Z historického hlediska je Buddhismus těžko uchopitelný. Buddha /?563př.n.l. – 482/ sám nezanechal žádný literární odkaz a jeho doba celkově nebyla historická. Veškeré učení Buddhismu se po dlouhou dobu předávalo pouze ústní tradicí. Učení se memorovalo a bylo na koncilech sborově recitováno /samgíti/. V praxi to vypadalo asi tak, že starý[1] mnich recitoval a další to po něm na souhlas opakovali. Tato metoda je vysoce spolehlivá. Pro memorování byli později určeni speciální mniši, jejichž hlavní úkolem bylo úplné naučení se všeho učení. První spolehlivé písemné prameny máme až z dob krále Asóky /274-236př.n.l./ a to především z bohatě popsaných sloupů, které nechával vztyčovat na významných místech Buddhovi působnosti. Dále pak nechal vytesat část Učení do mramorových desek. Celý kánon byl zřejmě sestaven do písemné podoby až v posledním století záporného letopočtu[2] , pravděpodobně r. 83 př.n.l. v Aluviháře na území dnešní Srí Lanky. Je nazýván „Tipitakam“ /trojí koš/, který se dělí na tři části:

• I. Vinajapitakam – /mnišská pravidla/
• II. Suttapitakam - /Buddhovy rozpravy/
• III. Abhidhammapitakam - /scholastika/

Vinajapitakam

– soubor pravidel a ponaučení pro mnichy. Buddha považoval disciplinu za jednu z nejdůležitějších částí buddhistické praxe. Konkrétní formulaci pravidel nalezneme v části nazvané „pátimokkhu“ Buddhou vyloženou na žádost jeho nejvěrnějšího žáka ctihodného Ánandy. Je to soubor 227 pravidel strukturovaných od neporušitelných k doporučovaným. Buddha k většině pravidel připojil praktické příklady jejich porušení pro upevnění jejich významu. Buddha určil čtyři prohřešky, které jsou nejhorší. Prohřešky párádžika -- sexuální styk, vražda, závažná krádež, falešné tvrzení o svých nadobyčejných schopnostech či poznáních -- jsou považovány za natolik závažné, že ten, kdo se jich dopustí, je ""poražen" a automaticky přestává být mnichem. Do budoucna je jim umožněné pouze nižší svěcení.

Suttapitakam

– jde o nejdůležitější část kánonu. Obsahuje Buddhovy rozpravy. Je dělena do pěti částí /nikájů/ - Díghanikája, Madždžhimanikája, Samjuttanikája, Anguttaranikája, Khuddakanikája. Mezi nejdůležitější texty patří: Dhammapadam – sbírka náboženských pravd, přeložena do českého jazyka. Suttanipátó – sborník řečí, v buddhismu nejhodnotnější texty.

Abhidhammapitakam

– jde o scholastické texty značně mladšího data, takže se nejedná o autentické Buddhovo učení, ale o jeho filosofický výklad pozdějšími žáky. V současné době pro svoji komplikovanost /podobnost německé filosofii/ značně oblíben. Ale dovoluji si tvrdit, že Buddha by příliš nadšen nebyl. Sám se vždy snažil učit jednoduše, často v podobenstvích.

• Do češtiny je z celého kánonu přeložen jen nepatrný zlomek a ten je dílem nadšenců – K. Werner, J. Marx, M. Rozehnal, J. Bartovský a další.

Jazyk Buddhův, jazyk Dhammy

Buddha sám mluvil pravděpodobně jazykem „ardhamagadhí“. Jazykem ranného Buddhismu je potom jazyk „pálí“. Vznik tohoto jazyka není jednoznačný. Pravděpodobně vznikla postupně s Buddhovým putováním po Indii. Jak Buddha postupoval na své pouti po severní Indii, přizpůsoboval svou řeč tamějším nářečím. A protože se tradice předávala ústně, byl jazyk stále otevřen různým jazykovým vlivům, stal se z něho jakýsi invariant tehdejších nářečí. Postupem času se z něho stal jazyk církevní.

První koncily a první členění Buddhismu

O prvním koncilu konaném krátce po Buddhově smrti se nedochovaly žádné určité zprávy. Konal se kolem r. 480 př.n.l. v Rádžagahu[3]. Velkou důležitost pro Buddhismus má koncil druhý konaný ve Vésálí, přibližně kolem roku 380 př.n.l.. Jeho důležitost je v tom, že se něm střetly dvě generace Buddhových následovníků. Mladší, kteří požadovali zmírnění pravidel, vinaje a starší, kteří naopak apelovali na nebezpečnou tendenci uvolňování morálky po Buddhově smrti. Výsledek musel být takový jako je téměř vždy, když se hádá starý s mladým. Nedohodli se. Větší skupina zastánců změn se odtrhla a pořádala koncil nový. A vzniklo první schisma mezi tzv. staršími théravádini /kteří byli pamětníci Buddhy/ a mladšími nazývanými podle velikosti skupiny, kterou přetáhli na svou stranu „mahásamghiky“. Reakce zastánců „théravédy“ označili „mahájány“ za příznivce bludného učení a dále je nepovažovali za mnichy.

K částečnému uklidnění nastalo až za krále Asóky. Mnich Tissó Moggaliputto svolán koncil třetí. Celé zasedání trvalo devět měsíců a byla potvrzena původní podoba Učení. Co však bylo důležitější, že k původním dvou částem kánonu byla přidána část třetí scholastická – abhidhamma. Nicméně toto základní rozdělení Buddhismu přetrvává dodnes, máme tu školu „Jižního Buddhismu“ théravéda a školu „Severního Buddhismu“ mahájánu.

Co považuji za historicky velmi zajímavé je fakt, že nikdy nedošlo v tak velkém náboženském systému jako Buddhismus byl a stále je, nikdy nedošlo k ozbrojenému konfliktu mezi těmito dvěma základními systémy nikdy nedošlo k ozbrojenému střetu, ale naopak i přes velkou rozdílnost v učení se zachovala jednota. Soudržnost byla zachována. Při bližším zkoumání, nalezneme mnoho dalších směrů a sekt, které se však navzájem neruší a možná naopak dohromady tvoří klenot, úžasné rozmanitosti která usiluje o jedno, Osvícení – nimbána, nirvána atd.

Třetí klenot – Sangha

Sangha, společenství mnichů; třetí ze tří klenotů a tří útočišť. Jde o společenství Buddhových žáků, které založil Buddha. Prvními členy se stalo pět asketů, kteří s Buddhou nebo tehdy ještě se Sidhártou Gothámou zúčastnili tvrdé askezi předcházející Gothámovu osvícení. V Buddhově době k přijetí do tohoto společenství stačil Buddhuv souhlas. Jeden z jeho darů, který získal při dosažení osvícení byl té povahy, že byl schopen nahlédnout do předchozích zrození člověka. Takže aniž by se ne cokoli ptal, věděl kdo je a kdo není připraven ke vstupu do Sanghy. Buddha po dosažení Osvícení byl značně skeptický k lidem, nevěřil, že je mnoho těch, kdo jsou schopni pochopit jeho Učení. Až přímluva Brahmy, aby vykládal své učení bohům a lidem ho přimělo k tomu aby učil. V současné době je situace jiná a k přijetí je nutno absolvovat proceduru, která pochází od Buddhy /pro další generace/. Jsou tři stádia, kterými člověk musí projít. Anagárika – laik oděn do bílého, dodržuje 8 pravidel; sámanéra – musí absolvovat vstupní ceremonii pabbadždžá-„odchod do bezdomoví“, musí dodržovat 10 závazných a 75 cvičných pravidel. Bhikkhu - Ceremonie plného přijetí (upasampadá) do mnišské obce se musí odehrát ve formálně vymezeném prostoru (símá) za přítomnosti alespoň pěti mnichů. Pouze v údolí Gangy, kde Buddha původně žil a učil, je zapotřebí skupina deseti mnichů. Mnich, který přijímá nového kanditáta, se nazývá upadždžhája (instruktor) a musí mít jisté vlastnosti, které ho k tomu opravňují. Jeho seniorita nesmí být nižší deseti let. Kandidát, jenž obdrží nové pálijské jméno, je formálně ""přezkoušen" a jsou-li všichni přítomní mniši svolní, může se stát plnoprávným členem Sanghy. Prvních pět let se mnich nazývá nava či navaka (nováček) a musí žít ""v závislosti" (nissaja) na zkušeném starším mnichovi, jímž může být buď jeho upadždžhája anebo jiný kompetentní mnich zvaný áčarija (učitel). Vztah mezi učitelem a žákem by se měl podobat vztahu otce a syna. Buddhistické mnišství se délkou své tradice člení mezi vůbec nejstarší. A to že tato tradice i nadále trvá vypovídá o genialitě jejího zakladatele. Laici (upásaka, upásiká) nejsou členění do Sanghy, jsou jejími podporovateli. Bez nich by Sangha v podobě, kterou jí vetknul Buddha nemohla existovat. Proto Buddha jako jedno ze svých pravidel určil, že mnich každý den musí sejít do vesnice pro jídlo a v případě zájmu poučit o Dhammě. Kláštery také fungují jako vzdělávací místa v regionu jejich působnosti. Celý tento systém je založen na tom, že každá strana získá svůj díl. Mnich bude moc dál žít svým životem a laikovi je umožněno vykonávat dobré skutky. Zní to divně, ale již více než dva a půl tisíciletí to funguje.

Půda vzniku

Učení Buddhy bylo a stále je ve světě výjimečné a revoluční učení. Nevzešlo však ze z cela nového základu. Navázalo na učení upanišád a védské tradice své doby. Nemělo tendenci je rušit nebo jinak popírat jejich právo na existenci. Buddha nikdy nepopíral Brahmu nebo jiné bohy. Naopak s nimi komunikoval a učil je učení, které dosahem nekončí ve světě lidí, ale dosahuje a přesahuje i svět bohů. Buddha ve svých rozpravách říká, že i Brahma je podroben utrpení a jeho čas bytí není věčný, jakkoli pro nás nepředstavitelně dlouhý. Jednou i nejvyšší z bohů bude podroben smrti a opětovnému zrození. Buddhismus tedy není dovršení původních náboženství ani je neodvrhuje, pouze ukazuje pravdu, která při plném pochopení osvobozuje od světa bohů i lidí.

Ženy jako Budhovy následovnice

Buddha jako první v Indii zrušil kastovní systém. Jako první vyslovil, že král je stejně podroben utrpení jako poslední žebrák. A jako první zrušil diskriminaci žen ve svém společenství a povýšil ženu na úroveň muže. Nenastalo se to hned, ale až po šesti letech existence Sanghy. Buddha to dlouho odmítal, nakonec vyhověl prosbám a dal svolení k ženské komunitě bhikkhuní. Mnišky měly svoji vlastní pátimokkhu(vinaju) , která obsahovala 311 cvičebních pravidel, z nichž mnohá se shodují s pravidly pro mnichy. Mnišky žily v městských klášterech pod patronací panovníka, což mohlo přispět k jejich zániku v důsledku ničivé invaze z jižní Indie v 11. století. V Barmě přežívaly komunity mnišek až do 13. století. Jelikož neexistuje žádný formální mechanismus, jak obnovit dávno zaniklý řád bhikkhuní v rámci théravádové školy[4], snaží se jisté skupiny mahájánových mnišek, jejichž řád původně pochází ze Šrí Lanky. Což se nesetkává s úplným pochopením současné mnišské komunity. V moderně smýšlejících klášterech žijí mnišky co by sámanérové. Jinak bohužel se i ve velmi buddhisticých zemích na Buddhovo chápání žen zapomíná a jejich místo není rovnoprávné.

Povaha Nimbány

cíle dlouhé cesty Nimbána je rozumem nepoznatelná, a kdo se o to bude usilovně snažit, tomu dle Buddhy doslova uletí hlava. Pochopit se dá jen pomocí přirovnání. Buddha k tomu používal védské pojetí ohně. Védská tradice chápala oheň tak že je svým hořením závislý na palivu. Když vyhasne nezanikne, je nadále přítomen, jen už na ničem není závislý, je všude a nikde. Kdykoli může znovu vyvstat ve formě ohně jak je nám známá.

 

Jako není známá cesta jiskry,

zasažená (kovářovým) železným kladivem,

jež postupně utichá:

Stejně tak nelze popsat cestu těch,

kteří jsou dokonale osvobozeni,

kteří překonali záplavu

pout smyslnosti

a dosáhli

neochvějného blaha.

Ud. VIII, 10

Upasíva:

Ten, kdo dospěl k cíli:

neexistuje, anebo trvá věčně, zbaven všech strastí?

Toto mi, prosím, vylož, ó mudrci,

neboť jsi tuto věc sám poznal.

Buddha:

Ten, kdo dospěl k cíli, nemá žádné měřítko,

skrze než by o něm bylo možno hovořit –

to pro něj neexistuje.

Když jsou odstraněny všechny jevy,

jsou odstraněny i všechny způsoby řeči.

Sn. V, 6

Je to touha co nás nutí poznat povahu nimbány. Nejvíce se pak táže člověk, který ani s praxi nezačal. Samotná praxe nám totiž odpovídá postupně v průběhu našeho snažení. Buddha říká, že praxe Dhammy je krásná ve středu i na konci. Tedy ten kdo začne opravdu s praxí, přestane se ptát po nepochopitelném. Praxe ho naplní jistým vhledem. Nemůžeme našim rozumem, který myslí pomocí kategorií, pochopit něco, co je z cela mimo veškeré kategorie.

Kde voda, země, žár ani vítr nezískají oporu:

Tam nesvítí hvězdy, není vidět slunce,

nezáří měsíc,není tam ani tma.

Když zasloužilý mudrc svou moudrostí toto sám pro sebe poznal,

je osvobozen od hmotné formy i (světa) bez forem,

od slasti i strasti.

Ud. II, 10

Závěr

Jak pravděpodobně vyplynulo z textu výše, jsem sám silně Buddhismem ovlivněn, takže přenechán poslední věty práce jedné z nejvýznamnějších osob evropských moderních dějin Friedrichovi Nietzschemu[5]. „Ať už je Evropa pokročilá, jak chce: v náboženských věcech nedosáhla ještě ani svobodomyslné naivity starých bráhmanů; to je znamení, že se v Indii před čtyřmi tisíciletími více myslelo a pěstovalo předávání větší chuti k myšlení než nyní mezi námi. Oni bráhmani totiž za prvé věřili, že jsou to obyčeje, v nichž spočívá moc kněží. (…) O krok dál a člověk odvrhl bohy, což musí Evropa také jednou učinit! A ještě o jeden krok dál a nebyli už nutní kněží a prostředníci a učitel náboženství sebevysvobození, Buddha, nastoupil: Jak vzdálená je ještě Evropa tomuto stupni kultury!“

Morgenrote.

Použité zkratky:

Sn. Suttanipáta Ud. Udána

Použitá literatura:

Vincenc Lesný (1996): Buddhismus. Votobia, Olomouc. Edward Conze (1997): Struční dějiny Buddhismu. Jota, Brno. Narada Maha Thera: The Buddha and his Teachings. Singapore. Thánissaró Bhikkhu (1997): Mysl odpoutaná jako oheň. Dharma Gaia, Praha. Volker Zotz (1995): Buddha. Votobia, Olomouc. Josef Kolmaš (1995): Buddhistická svatá písma. Práh, Praha.

Z materiálů telestézické společnosti PannaCz.com